Ivana Pižlová, hráčka ženského týmu FC Slovan Liberec v letech 2007-2016 a od 2021 dosud, je od neděle 3. září první oceněnou ženou ve Dvoraně slávy FC Slovan Liberec. Doplnila ryze mužské osazenstvo a stala se desátou členkou. Ivana začínala kopat na náměstí ve Stráži nad Nisou. Její další fotbalová cesta vedla přes žáky ve Stráži, ženský tým v Krásné Studánce, následovala také Slavie a Sparta. Hrála v ženské lize mistrů, získala mistrovský titul. Jaká byla její cesta k fotbalu?
Vzpomenete si, kdy jste poprvé kopla do míče? Nebo kdy jste ho poprvé chytila?
Kdy to přesně bylo, si již opravdu nepamatuji, ale od malička mě spíše naplňovali klučičí sporty. Vzpomínám si, že mi mamka sháněla v létě hokejku, abych mohla hrát s kluky před panelákem hokej. To mi bylo tak 5 let. V průběhu základní školy jsem vystřídala několik sportů. Zkoušela jsem atletiku, ale ta mě moc nebavila. Většinu volného času jsme hráli s kluky fotbal na náměstí ve Stráži, v parku nebo před školou. Vzpomínám, jak nám ty místní babičky neustále braly míč, že si tam nesmíme kopat, protože jim zničíme trávu. No a pak jednoho dne, bylo tak 12 let, se ve Stráži začal tvořit žákovský tým, který tenkrát vedl pan Štěrba. Chodila jsem s jeho synem do třídy, a když mi nabídl, ať to jdu zkusit, tak to byla jasná volba. A od té doby kopu do balónu. Myslím, že z tehdejšího týmu hraju už jen já a Jarda Havlíček.
Co tomu říkali doma, že u Vás vyhrál fotbal?
Rodiče mě ke sportu moc nevedli. Mamka se o nás starala sama, takže moc času na nás taky neměla. Na taťku si moc nevzpomínám, ale snad fotbal v minulosti hrával. Jinak jsme sportovní rodina nebyli. Jen já jsem „černá ovce“ rodiny a stíhám to za všechny. Dřív nebylo tolik možností a fotbal nebyl ani tak finančně náročný. Nebylo o čem přemýšlet. Jen jsem musela doma mamce oznámit, že potřebuji kopačky.
Kde začala Vaše fotbalová kariéra?
Ráda vzpomínám na začátky ve Stráži, kde jsme měli dobrou partu. Tým byl převážně z dětí ze Stráže a až časem se přidávali kluci z okolí. Viděli jsme se nejen na trénincích, ale i mimo něj. Stále jsme vymýšleli, co dalšího podnikneme. Začínala jsem v útoku, dávala góly a všichni mi říkali, že jsem „Ivana v útoku“ (film), a všichni říkali, že jsem to já. Asi je načase se na něj podívat… Do brány jsem se dostala vlastně úplně náhodou. Měli jsme tenkrát odložený zápas a my měli jediného gólmana a ten na zápas nemohl. Úplně si to vybavuji, jako kdyby to bylo včera. Hráli jsme proti Slovanu a prohráli jen 2 : 1. Strašně jsme slavili, jako kdybychom vyhráli, protože pokaždé jsme od Slovanu dostávali, jak se říká, „na prdel“. No a od té doby mě trenéři dávali i do brány, ale když jsem mohla, hrála jsem i v útoku. Tak nakonec to nebyla náhoda, ale osud mě postavil do brány.
Kam jste postoupila ze Stráže?
Do Krásné Studánky. Tam jsem přestoupila v 15 letech, protože pravidla již v tomto věku zakazují hrát za kluky. Naštěstí to bylo jen přes kopec. Tam jsem vydržela hrát něco přes rok a pak mě oslovila Slavie Praha a já zbytek střední školy strávila tam. Bylo to náročné na cestování, ale hrát 1. ligu by chtěl snad každý. V týdnu jsem trénovala v Krásné Studánce a v pátek hned po škole hurá do Prahy na trénink a zůstávala jsem tam na víkendový zápas. Prázdniny jsem trávila v Praze, protože tréninky byly častěji. Po maturitě jsem se vrátila zpět do Liberce a většinu času hrávala v poli. Do brány jsem dostala, pokud nebyla gólmanka.
AC Sparta Praha
Každá moje fotbalová etapa měla své. Doba šla strašně dopředu a samozřejmě i ženský fotbal je teď úplně jinde, než když jsem začínala hrát. Na podzim roku 2016 mě oslovila AC Sparta Praha. Mělo to být jen na rok. Nakonec jsem ve Spartě strávila krásných 5 let. Na Spartu mi zůstanou krásné vzpomínky. Tam se mi splnil dětský sen, hrát za Ligu mistrů, získat mistrovský titul a sedět v kabině mezi nejlepšími hráčkami v české lize. Vše se výrazně přibližovalo profesionálnímu životu fotbalisty.
Plány do budoucna
Zatím aktivně hraji za Slovan Liberec a snad ještě chvilku budu, když to zdraví dovolí. Mým přáním je zahrát si v jednom mužstvu se svou 15 letou dcerou, která také hraje za Slovan Liberec. Pak můžu ukončit kariéru. Ale snad neskončí dřív než já. Kam povedou moje další kroky? Přesně nevím. Zda to bude trénování, nebo zůstanu u týmu jako masérka, anebo fotbal úplně opustím.
Co Vám fotbal dal nebo naopak vzal?
Fotbal mi vzal a stále bere spoustu volného času, ale stále mě to baví. Uvidíme, co přinese budoucnost. Ale také mi přinesl spoustu přátel a nezapomenutelných zážitků.
Dvorana slávy FC Slovan Liberec
Uvedení do Dvorany jsem se dozvěděla asi tři čtvrtě hodiny před zápasem Slovanu se Spartou. V podstatě, když jsem si to přečetla na kuse papíru při natáčení pozvánky na další zápas. Začalo mi docházet, o co vlastně jde. Myslela jsem, že je tam praštím, a chtěla jsem to mít celého rychle za sebou. Je to pro mě velká čest být první ženou mezi devíti chlapy, kteří za Slovan něco odkopali, udělali a znamenali. Samozřejmě musím poděkovat celé mé rodině. Celou dobu mě podporovali a umožnili mi dělat to, co mě baví a byli mi oporou.
Vzkaz pro budoucí fotbalistky
Určitě bych děvčatům fotbal nezakazovala, je to sport jako každý jiný. Hlavně, že je to bude bavit. A myslím, že v dnešní době mají snazší se dostat do reprezentace než kluci. Na ženský fotbal se dnes veřejnost dívá už trochu jinak než před lety. Jde dost dopředu a je více možností.
Oblíbený fotbalista? Gianluingi Buffon.
Největší fotbalový úspěch? Titul ve Spartě.
Oblíbený sport? V létě kolo, v zimě běžky.
Hory, nebo moře? Tak 50 na 50.
Pivo, nebo víno? Alkohol moc nepiji, ale častěji víno.
Kočka, nebo pes? Jednoznačně pes.
Kniha, nebo film? Film.
Liberec, nebo Stráž? V Liberci žiju a do Stráže se stále vracím, protože zde žije moje mamka.
Věta vrytá pod kůži? Žij každý den tak, jako by byl Tvůj poslední.
Děkuji Ivaně za poskytnutý rozhovor a přeji ať se jí splní vše, co si vysnila. Jak ve fotbale, tak v osobním životě.
Foto: poskytla Ivana Pižlová